Harmonická kulturní krajina

Soulad, shoda, řád. Krajina může být líbezná i chaotická. Často nám dnes krajiny splývají. Ztrácejí svoji identitu, atmosféru, svého ducha. Stavby v nich jsou si podobné, rozvoj bezmyšlenkovitý a velkorysost žádná. Vzhledem ke svému pozadí nenavazují na nic.

Do diskuse o figuře a pozadí v krajinné ekologii před časem zasáhli američtí vědci Forman a Godron. Zavedli pojem krajinná matrice pro základní (přírodní) strukturu území. Změnou (narušením) této struktury vznikají dnešní funkční plochy. Pole, lesy, silnice, sídla. I vinice. Uvedení autoři používají pro vysvětlení pojmů tento příklad:

"Bílá kráva má na sobě červené skvrny - kolik je potřeba skvrn, aby se kráva stala červenou?"

Bílá barva tvoří matrici, červená představuje dnešní funkční plochy. V běžném sídle je dnes tolik červených skvrn, že se krajinná matrice téměř ztrácí - je viditelná pouze ve fragmentech, prorůstajících do dnešní struktury ploch.

Silněji se vždy krajinná matrice projevuje na hranici sídla s krajinou. Krajinná matrice ovládá všechny významné krajinné procesy. Projevuje se přírodními limity pro tvarové a velikostní uspořádání ploch, nebo limity pro využití území - především pro jeho zastavitelnost (nebo i pro zřizování intenzivních a zvláště náročných zemědělských kultur; takovou vinohrad nepochybně je). Kulturně formovaná krajinná struktura se projevuje jako tzv. zrnitost území. Ovlivňuje ji charakter (typ) plužiny a její historický vývoj; zbytky záhumenních tratí. Za nejpůsobivější krajinný fenomén musíme uznat vinohrad na viniční hoře.

Každý dobrý hospodář vždycky věděl, že nejsou-li přírodní limity zdravé krajiny respektovány, vzniká škoda. Kdo nechce mít škodu, jedná rozumněji. Dobrá zkušenost obyvatel místa a rozumná míra využití území proto akceptuje přirozené limity. Když se po generace promítají do historicky vzniklé struktury polních tratí i sídel, můžeme mluvit o harmonické kulturní krajině. Harmonie vzniká vnímáním a respektováním vlastností území - přirozenou pokorou při prosazování lidských a individuálních cílů vlastníků pozemků.

Pro posouzení ekologických dopadů pěstování révy si musíme uvědomit, že tento problém má dvě roviny:

· vliv na obraz krajiny - zrnitost je projevem krajinných procesů (choros ), vyplývá z povahy místa (topos) a je to veličina nenáhodná. Vinohrad je buď lokalizován šťastně a podílí se na obrazu krajiny dobře, nebo může představovat těžkou, technicky pojatou stavbu, která krajinu na dlouhou dobu zjizví
· vliv na stabilitu ekosystémů - sám vinohrad je zemědělská kultura velmi intenzivně obdělávaná a ošetřovaná. Systém chemické ochrany révy a její upřednostňování v konkurenčním boji na biotopu před jinými domácími taxony (pro zemědělce tak zvanými "plevely") vyvolal bohužel řadu negativních dopadů - především tragické zjednodušení potravních sítí kulturní krajiny. Dnešní trendy integrované ochrany se snaží zapojit právě přirozené regulační procesy a přirozená nepřátelství v ekosystému do boje proti populačním explozím škůdců révy. Negativní účinky intenzivní velkovýroby lze shrnout do těchto principů:

o snížení druhové bohatosti biofondu krajiny
o změna trofických a hydrických poměrů biotopů hnojením, odvodněním, závlahou
o vnášení cizorodých látek do potravních sítí ekosystémů (herbicidů, fungicidů, pesticidů)
o přerušení procesu pedogeneze těžkými terénními úpravami a využíváním těžké mechanizace.

Ne každá doba je zralá a schopná porozumět krajině. V určité chvíli, kdy technika nabídla omezení manuální práce na vinohradu, začaly ovlivňovat strukturu prostoru a krajiny technologické požadavky. Začaly se proměřovat délky pojezdu se strojem v pracovní poloze, délky přejezdů od úvratě k úvrati, vznikaly první představy o tom, že není třeba podřizovat se konfiguraci terénu, protože spotřeba nafty je vlastně důležitější. Přišly první terasy - nejdříve úzké a skromné. Později širší a těžší. Někde jsme se přiblížili k měřítku egyptských pyramid. Půda převrácena, na povrch vyneseno podorničí a z pěstování se stala hydroponie ve velkém. Co se nepodařilo při terasování, zachránila minerální výživa z průmyslových hnojiv. Herbicidní úhor zkázu dokonal. Výsledkem je umrtvená půda, zbavená organických látek a přirozených rozkladných procesů. Navíc zbavená vláhy. S utuženým podorničím - pod škraloupem ztvrdlé půdy se hromadí organické látky v hloubce, kde jsou již pro kořeny špatně přístupné - bez provzdušnění a vláhy. Z hlediska pedogeneze jde vlastně o jakousi nepravou podzolizaci.

Vinohrady přestaly být krásné, protože už nekopírovaly křivky krajiny. Začaly vytvářet svoji vlastní geometrii - podle krásných nových strojů, pravítek a křivítek.

Jistě nás ani dnes produktivita nepřestane zajímat, jako zajímá vinaře ve Francii a v Německu. Jen bez trochy pokory možná víno nebude tak chutnat.

V souvislosti s ochranou harmonické kulturní krajiny je vynořuje otázka rázovitosti. Zcela obecně všichni připustíme, že různé krajiny mají různého "ducha". Svoji atmosféru, typickou a charakteristickou tvářnost, estetiku i ekologickou logiku. Pod krajinnou ekologií můžeme pro zjednodušení rozumět příčinnou souvislost mezi různými jevy pravidelně (nebo zřídka) se opakujícími.

Těžko ovšem hovořit o krajinném rázu, pokud se nejdříve neshodneme na tom, co vůbec je takzvaná "krajina". Landschaft, landscape, paysage, landšaft (azbukou) - mnohoznačnost, neustálenost a obsahová labilita je pro tento pojem typická. Každá ekologická kniha by tímto slovem chtěla začít, aby popsala jednotu a rozpor. Ty rozumnější knihy uvádějí, že jde o pojem, užívaný v řeči obecné. Jako prostorová jednotka (pro ohraničení území) je tento pojem objektivně nedefinovatelný a nekonvenční. Prostě jsme si zvykli, že každý rozumí pod "krajinou" takovou věc, která mu vyhovuje. Nejblíže snad byli staří Řekové, když hovořili o topos (= místo) a choros (= také místo). Ale zatímco topos bylo místo teď a tady, kde stojím, choros bylo místo pro tanec. Místo k žití. Kvalita krajiny jako prostoru pak je určena povahou této mojí plochy, ale také vlastnostmi ploch okolních (povahou sousedů, sousedních ekosystémů).

Právě réva vinná se pro svoji citlivost ukázala být nesmírně přesným "rozhraničovatelem" oblastí typických svojí rázovitostí. Dokáže totiž reagovat nejen na topos svého stanoviště, ale i na choros - tedy stanoviště sousedící. Tatáž odrůda révy reaguje na jinou krajinu odlišnou vůní moštu, jinou chutí, obsahem kyselin, aromatických látek, odlišnou plností atd.

Tak vznikla rajonizace vinařských oblastí, v nichž rázovitost - tedy diferencující znaky - vyplývají primárně z ekologických a stanovištních podmínek převládajících v daném regionu. A tyto podmínky zpravidla ostře kontrastují se stanovištními podmínkami oblasti sousední.

Z hlediska ekologického bychom řekli, že každou vinařskou oblast tvoří typická mozaika ekosystémů. V sousední vinařské oblasti je mozaika ekosystémů jiná. A právě charakter této mozaiky poskytuje lepší podmínky pro určité odrůdy révy vinné, nebo stejné odrůdy vybavuje odlišnými znaky a vlastnostmi.

Převzato a zkráceno z: Réva a víno v Čechách a na Moravě, © V. Kraus a kol. © RADIX, spol. s r.o.