Probus zrušil zákaz císaře Domitiana z roku 91 po Kr. a nařídil vysazovat vinice v římských koloniích za Alpami. Ve větší míře vznikaly vinice v Rakousku. Římská posádka z Vindobony „Legio Decima Gemina, Pia Fidelis“ vybudovala opěrný bod na Římském kopci pod Pálavou a vysadila na Pálavě první vinice. Při vykopávkách zděných budov stanice desáté legie u bývalé obce Mušov byl v roce 1926 nalezen vinařský nůž 28 cm dlouhý s trnem 10 cm dlouhým.

Archeologické nálezy vinařských nožů a semen révy potvrzují rozvinuté vinařství slovanského obyvatelstva této středoevropské velmoci.

Podle pověsti zaslal moravský kníže Svatopluk českému knížeti Bořivojovi a jeho ženě Ludmile sud moravského vína k oslavě narození jejich syna Spytihněva. Ludmila obětovala trochu vína bohyni Krosyně s prosbou o vydatný déšť. Její prosba se vyplnila a úroda byla zachráněna. Bořivoj a Ludmila přijali křesťanství a zasloužili se o první výsadby vinic v Čechách v okolí Mělníka. První vinice prý byla mezi obcemi Nedomice a Dřísy. Na ní se učil sv. Václav pěstovat révu a v tamním lisu se zasvěcoval do tajů výroby vína. Svatováclavskou vinici obnovili místní drobní pěstitelé révy. Sv. Václav byl českými vinaři uctíván jako „Supremus magister vinearum“ (nejvyšší perkmistr vinic) a na jeho počest se každoročně koná v Mělníku vinařská pouť.
Na rychlé šíření vinic v nejteplejších místech Čech ukazuje darovací listina Spytihněva II. kolegiátnímu kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích, kde se uvádějí darované vinice z okolí města a vinaři, kteří mají krásná česká jména: Kozel, Stojan, Zvan, Daleš, Čecen, Dras, Bachuch.

V zakládací listině kláštera Benediktýnů v Třebíči je zmínka o darování vinic na Moravě.

Klášter měl velký vliv na zakládání vinic v okolí Znojma v ucelených viničních tratích.

Cisterciáci z kláštera na Velehradě u Uherského Hradiště zakládají vinice ve Skoršicích u Hustopečí. V roce 1220 jim patří Přítluky s vinicemi a roku 1227 Kobylí s vinicemi.

S příchodem Lichtenštejnů začíná kolonizace Mikulovska. Bylo vysazeno mnoho vinic v okolí Pálavy.

Smil z Lichtenburka prodává obec Žernoseky cisterciáckému klášteru v Altzelu u Míšně. Cisterciáci založili ve Velkých Žernosekách rozsáhlé vinice a vytesali skalní sklepy. Vyrobené víno vyváželi po Labi do severního Německa, kde měli své kláštery.

Text se dochoval pro církevní majetky v okolí Kroměříže.

Zásluhou klášterů se hromadně zakládaly souvislé celky vinic a na nich byly uplatněny odrůdy révy z Francie a Německa i tamní způsoby pěstování révy. Ucelené výsadby na svazích se daly lépe ochránit proti zlovůli lidí i před zvěří. Současně se daly při sklizni hroznů lépe vybírat naturální dávky zemské berně a desátku. Lépe se dal kontrolovat i pěstitelský stav vinic.

Falkenštejnské horenské právo a viniční řád se staly vzorem pro úpravu právních vztahů ve vinařství pro mnohé obce na jižní Moravě. Falkenstein se stává současně nejvyšším odvolacím místem v rozepřích o vinice pro obce, které měly horenské právo falkenštejnské.

Plochy vinic se koncem 13. a počátkem 14. stol. rychle rozrůstaly po celé Moravě. Pro brněnské měšťany, kteří vlastnili vinice nejen v okolí Brna, ale i v Židlochovicích, Hustopečích, v Mikulově i ve Znojmě, byla rakouská vína velkou konkurencí. Na jejich žádost ustanovil král Jan Lucemburský 5. 4. 1325, že od sklizně hroznů až do Velikonoc se smějí v Brně šenkovat jen vína měšťanů brněnských. Proto byli v Brně jmenováni ochutnávači vína, kteří zjišťovali původ vína vezeného do Brna hned v městských branách a do města vpustili jen vína moravská, na která hned vysazovali cenu, za jakou se víno smí prodávat. Byl to zárodek cechu komisionářů vínem, jejichž funkci později plnili na Moravě šlotéři. Šlotéři byli dopravci sudů s vínem, kteří vytahovali sudy plné vína z vinných sklepů a přepravovali je do sklepů osob, které víno nakoupili.Ti měli největší přehled o jakosti a množství vína v moravských sklepích a byli prostředníky při nákupu a prodeji vína.

Moravský markrabě Jan Jindřich vydal vzorový viniční řád pro Moravu a městská rada v Brně vydala nařízení o povinném zápisu vinic měšťanů do berních knih, aby z nich mohly být vybírány městské dávky. Ten, kdo dal vinici zapsat, mohl do Brna dovážet z venkova víno bez dalšího zdanění.
Karel IV., král český a císař římský, vydal 16. 2. 1358 nařízení o zakládání vinic pro Prahu a 12. 5. 1358 pro města královská. V nařízení se praví: „Chtějíce z vlastní vůle a naší nekonečné laskavosti, jakož i s pomocí Boží, zlepšiti stav našeho království a všech jeho obyvatel, nařizuji: ...Zakládat vinice na všech horách obrácených k poledni do vzdálenosti 3 míle kolem Prahy. Každý, kdo takové hory vlastní, má začít se zakládáním do 14 dní po vydání tohoto privilegia. Kdo by sám zakládati nechtěl nebo nemohl, ať na jeho pozemku zakládá ten, komu jej perkmistr propůjčí. Kdo vinici založí, bude ode dne, kdy se zakládáním započal, po 12 let od všech daní a dávek svoboden. Počínaje 13. rokem bude odevzdávat majiteli pozemku desátek a králi z každé vinice půl džberu (30,5 litru) vína ročně. Každá vinice bude 16 prutů (75,68 m) dlouhá a 8 prutů (37,84 m) široká (výměra = 2865 m2). Všechny vinice vysazené v r. 1358 byly osvobozeny od ungeltu a zemské berně navždy. Konšelé Starého Města pražského volí perkmistra pro Prahu a města královská. Vinicím nesmí nikdo škodit, ať urozený nebo neurozený. Kdo bude přistižen ve dne při škodě na hroznech nebo réví, pěšky nebo na koni, či děláním cesty přes vinici, propadne pravou rukou, nevyplatí-li ji 20 kopami českých grošů perkmistrovi. Kdo byl polapen v noci, ten propadne hrdlem a jeho majetek připadne perkmistrovi. Byl-li zloděj při škodách na vinici zabit, pak ten, kdo zabil, nic víc nepropadne než dva haléře, kteréž na tělo zabitého položiti má. Sporné případy se řeší na radnici Starého Města pražského.“
Hustopeče, které dostaly r. 1362 zvláštní viniční řád, mají v této době již 20 viničních hor. Nejvíce vinic vysadili v moravských střediscích měšťané Brna. Podle soupisů jejich nemovitého vlastnictví měli do r. 1355 ve vinicích 28% majetku, v roce 1477 to bylo 41% a v roce 1509 ještě stále 42%.

K omezení konkurence českým vínům vydává císař Karel IV. dne 9. 1. 1370 zákaz dovozu cizích vín do Čech v období od sv. Havla (16. 10.) do sv. Jiří (24. 4.). V této době se smí šenkovat jen víno české. To vedlo později k přesvědčení, že česká vína se mohou pít jen mladá.
Císař Karel IV. povoluje městu Znojmu vyvážet znojemská vína do Čech, Slezska a Branibor.

Moravský markrabě Jošt vydal 23. 3. městské radě povolení ke zřízení vlastního šenku, v němž by se směla v době zákazu šenkování zahraničních vín (od sv. Michala do sv. Jiří) nalévat vína vlašská – Malvaz, Romanie, Rivoli – jakož i některá vína rakouská a uherská.
Plochy vinic vzrůstají v Čechách i na Moravě hlavně činností měšťanů, kteří mají potřebné prostředky pro nákladné investice do zakládání vinic na svazích. Výroba vína stoupá, zahraniční vína na našem trhu začínají být konkurencí pro domácí víno. Vinaři se brání požadováním zákazu dovozu cizích vín v zimním období a současně se snaží svá vína vyvážet do zemí severněji položených. Výjimku ze zákazu dovozu tvoří jakostní vína z jihu.
Nejstarší dochovaný lichtenštejnský urbář uvádí množství vinic v okolí Mikulova a Valtic.

Městské rady všech měst pražských se usnesly, že odměnu za viniční práce bude vždy usazovat jen perkmistr s konšely a ta bude platit pro všechny majitele vinic. Byla to ochrana před přeplácením dělníků v době větší potřeby ruční práce, ale i ochrana viniční čeládky před vydíráním.

Král Vladislav II. Jagellonský vydává 21. 7. nařízení o povinném zapsání všech vinic do gruntovních knih perkmistrovských podle jednotlivých viničních hor. Kdo nedá vinici zapsat, nesmí víno v Praze prodávat. Současně král nařizuje, aby „...po sv. Havlu ve všech městech pražských vína vohledávána a byla-li by nalezena, že by se falšovala nebo zkazila buď sírú neb jinými jakýmiž kolivěk věcmi škodlivými a lidem k nezdraví, taková mají být ven vytažena a rozsekána býti“. Je to první nařízení o kontrole jakosti vína degustací zveřejněné v Evropě.

Vzestup ploch vinic na českém i moravském venkově. Vinice kolem měst zakládají i méně majetní měšťané. Množí se případy špatného zacházení s vínem a jeho falšování. Král musí zakročit, aby chránil zdravotní nezávadnost vína. Začínají nepořádky v zápisech rychle se množících vinic do viničních gruntovních knih a králi uniká důchod z vinic. Proto vyžaduje přesnější formu zápisů. Začínají se tvořit podrobněji propracované viniční řády.
Celkem 21 základních artykulů obsahuje nový viniční řád pro Prahu, který řeší základní vztahy mezi nákladníky (majiteli) vinic, vinaři (odbornými předními dělníky, kteří organizovali viniční práce a najímali dělníky) a mezi viniční čeládkou (nádeníky). Nikdo nesměl najmout na den více nádeníků nežli měl strychů vinice. Ráno nastupovali všichni do viniční práce společně. Nádeníky musel vinař rozestavit tak, aby se při práci lokty nešťouchali. Ženám se platilo o 2 bílé peníze denně méně než mužům. Nikdo nesměl odejít ke svačině či obědu dříve, dokud starší přísežný vinař, který vykonával na dané viniční hoře, nezatroubil na trubku. Večer končil signál jeho trubky viniční dílo. Z vinic nesměl nikdo odnášet kolí. Každodenně stanovil perkmistr denní odměnu za práci a všichni nákladníci museli platit stejně. V době lisování hroznů neměly ženy přístup do lisoven. Perkmistr musel vyjíždět často do vinic a kontrolovat viniční práce. Nákladníci museli nařídit sběr housenek obaleče a kdo tak neučinil, dostal pokutu. Na vinicích nesměla viniční čeládka lovit zvěř. Kdo vlastnil vinici, nesměl se nechat zjednat za vinaře. Čeládka bydlící ve městě nesměla odcházet za viniční prací do jiných obcí. Roku 1526 byl viniční řád doplněn dodatky o zákazu dovážení cizích vín do Prahy v zimním období a o zákaz jejich míchání s víny pražskými. Současně bylo ve viničním řádu konstatováno, že město Praha, které mělo tenkrát 700 ha vinic, stojí a padá vinicemi, které živí velké množství pražského lidu.
Rakouští vinaři požadují na Ferdinandu I., aby zakázal dovoz moravského vína do Rakouska. Moravané se bránili vývozem svých vín do Rakouska velké konkurenci rakouských a uherských vín dovážených na Moravu.

Pražský učitel Jan Had vydává první česky psaný odborný spis o pěstování révy a výrobě vína. Jsou v něm též popsány tehdy pěstované odrůdy: Vídeňka (Weisser Heunisch), Běl (Gelber Heunisch), Klenice (Goher), Muškate (Muškát bílý), Němčina (Rulandské šedé), Bronišť (Tramín bílý), Topol (Běloočko). V Míšni byl spis později přeložen do němčiny.

Adam Ditrichštejn kupuje mikulovské panství a věnuje velké úsilí rozšiřování vinic. Zřizuje nové sklepy na zámku a snaží se zavádět placení daní z vinic formou naturálních odvodů vína, kterým plní své sklepy.

Moravský sněm musel pohrozit rakouským vinařům nejen zákazem dovozu rakouského vína na Moravu, ale i zákazem transportu rakouských vín přes Moravu, budou-li bránit vývozu moravského vína do Rakous.

Zjišťuje nepořádky v placení zemní daně z vinic (perkrechtu) králi. Perkrecht činil 8 pinet vína z jednoho strychu vinice (15,5 litru vína). Místo vína žádá placení daně v penězích. V přepočtu na peníze činila daň 96 bílých peněz, což bylo 13 českých grošů a 5 bílých peněz (tj. 32 krejcarů). V Praze vrcholí v té době vývoj tamního vinařství a zrychluje se prodej vinic. Při tom uniká králi důchod pro nepořádky při registraci vinic.
Instrukce má 36 článků, je velmi podrobná, řeší tehdejší problémy ve vinařství (zejména dovoz cizích vín) a varuje před pančováním českých vín s víny cizími. Císař požaduje „...aby vína byla zachovávána tak, jak byla zrostlá“. Kdo neuposlechne, tomu bude narušené víno zkonfiskováno.

Ve svém Vinitoriu popisuje pražský matematikus zakládání vinic, pěstování révy, výrobu vína a současně uvádí svůj vynález, tzv. vyzírut na měření objemu vína v neplném sudu.

Litoměřické celní rejstříky ukazují na vzestupnou tendenci vývozu českého vína do sousedního Saska. Vývoz roste, protože Rudolf II. opakovaně zakazuje dovážet vína z Litoměřic, Mělníka a Loun do Prahy, kde je nadprodukce vína.

Rozloha vinic v Čechách i na Moravě kulminuje. V některých létech je nadprodukce vína tak velká, že se nedá umístit na domácích trzích. Výrobci vína hledají odbyt v zahraničí. Rentabilita městských vinic se rychle zhoršuje, zejména v Praze, kam se snaží dovážet vína nejen domácí, ale i cizí výrobci. Mnohonásobně stoupají prodeje vinic nejen v Praze, ale i na Litoměřicku. Obdělávání vinic se zhoršuje, úrody klesají.
Obliba moravského vína v Polsku stoupá. V r. 1600 bylo na krakovském trhu prodáno 864,5 vědra moravského vína a v r. 1609 již 1431 věder.

Výnosy hroznů na nedostatečně ošetřovaných vinicích v Praze klesají a zhoršují se mzdové podmínky pražských viničních dělníků. To vyvolalo stávku několika tisíc příslušníků městské chudiny zaměstnávané příležitostně na vinicích.

Podle soupisů obcí a pozemků uvedených v Berní rule bylo v Čechách před třicetiletou válkou 3336 ha rustikálních vinic. Po válce bylo v severočeském kraji 11 % vinic pustých, zejména kolem měst.

Podle lánových rejstříků bylo na Moravě před třicetiletou válkou 17 701 ha rustikálních vinic a 627 ha vinic dominikálních. Z toho bylo 6788 ha vinic I. bonity, tj. 38,35%, dále 8574 ha vinic II. bonity, tj. 44,44%, a konečně 2339 ha vinic III. bonity, tj. 13,21%. V brněnském kraji bylo 12 268 ha vinic a z toho 60% pustých. Ve znojemském kraji bylo 2880 ha vinic a z toho 50% vinic pustých a v kraji hradišťském 2553 ha vinic, z nichž bylo 25 % vinic pustých.
Viniční plochy byly do značné míry obnoveny a k uvedenému roku bylo na Moravě opět 16 616 ha vinic a jejich plocha nadále narůstala.

Rakouští vinaři požadují na císařovně Marii Terezii, aby omezila plochy vinic na Moravě, neboť jim moravská vína silně konkurují.

Rakouský císař a král český Josef II. zrušil v roce 1783 všechny viniční řády a působnost místních horenských soudů na Moravě. Současně vydal úřední viniční řád pro Moravu. Císařský patent Josefa II. z roku 1784 povoluje každému prodávat a šenkovat potraviny, víno a ovocný mošt, které sám vyrobí. Tak vznikl i prodej vína „pod víchou“.
Řehoř Volný rozdělil moravská vína do jakostních tříd: I. třída byla vína ze Sedlce, Mikulova, Popic, Dolních Dunajovic a Velkých Pavlovic. Do II. třídy zařadil vína z Rakvic, Zaječí, Přítluk, Pouzdřan, Věstonic, Velkých Bílovic a Němčiček. Ve III. třídě byla vína z Křepic, Nosislavi, Velkých Němčic, Židlochovic, Dolních Bojanovic a Prušánek.

Válečná vřava zahubila velké množství lidí a mnoho jich bylo nuceno opustit naše země. Úbytek obyvatel a válečné události zanechaly své stopy i na českých a moravských vinicích. Mnoho jich leželo pustých. Měšťané ztratili zájem na obnově vinic a věnovali se více obchodu a řemeslům. Obnovovala a rozrůstala se hlavně plocha vinic venkovských. Největší zásluhu na tom mělo chudší venkovské obyvatelstvo, kterému vinice poskytovaly vítaný zdroj dodatečných příjmů.
Zatím je na Moravě ještě 15 000 ha vinic, ale jejich plocha nezadržitelně klesá. České vinice ustupují rychleji. Zbývá jich asi 1800 ha.

Zrušení roboty a rozpad šlechtických dominií uvolnily pracovní síly v zemědělství. Začal se rozvíjet průmysl. Postupně narůstá průmyslová generace, která dává přednost pivu a kořalce, spotřeba vína prudce klesá. Klesá i konzumace skopového masa a vzrůstá spotřeba vepřového. Rychlý úbytek vinic byl způsoben i zrušením celní hranice mezi Rakouskem a Uherskem. Levným uherským vínům nemohla čelit vína moravská. Zemědělci ztrácejí zájem o vinice a obracejí se k pěstování průmyslových plodin, hlavně k cukrovce.

Vlastenecké nadšení proniká do všech odvětví činnosti. Mnozí činitelé se snaží povznést i české a moravské vinařství vyškolením zdatnějších odborníků. Byla založena Střední vinařsko-ovocnářská a zahradnická škola v Mělníku. Nižší typy vinařských škol vznikly již dříve na Moravě: 1868 ve Znojmě, 1873 ve Valticích, 1885 ve Bzenci, 1903 v Mikulově.

První nález kořenové mšice Phylloxera vastatrix (Viteus vitifolii) byl učiněn v Šatově na Znojemsku. V roce 1900 byl révokaz zjištěn v Dolních Dunajovicích, 1901 v Perné a 1902 ve Věstonicích a Bavorech. Pak se již šířil lavinovitě a zachvátil vinice na celé Moravě. Tato nebezpečná kořenová mšice saje na mladých kořenech révy, které následně uhnívají a keře hynou. Jedinou spolehlivou ochranou je štěpování na odolné podnože. Révokaz byl zavlečen nejprve do Francie z Ameriky v roce 1860. Do Čech se dostal v roce 1970.

Již od počátku 19. století je zjevný odklon od pěstování vinné révy, a to nejdříve u zbývajících majitelů z řad měšťanů, pro které je zemědělská činnost málo atraktivní. Potom se odklánějí od vinic sedláci, kterým umožňuje změna trojhonného způsobu hospodaření na hospodaření střídavé daleko širší výběr výnosnějších zemědělských plodin. Vinice zůstávají přínosem hlavně pro malé držitele zemědělské půdy a pro bezzemky. Šlechta a měšťané stavějí nové pivovary a lihovary. Návyk na pití piva a kořalky zatlačuje konzum vína do pozadí. Současně se naše vína dostávají do obtížné konkurence s levným vínem uherským. Jen dočasné jsou snahy o oživení našeho vinařství v druhé polovině 19. století. Vinice zůstávají jen v obcích s výbornými pěstitelskými podmínkami. Révokaz ničí nemilosrdně většinu vinic na přelomu století. Současně s rekonstrukcí vinic po révokazové kalamitě se začínají vysazovat hlavně jakostnější odrůdy révy v ucelených parcelách jedné odrůdy. Tím také končí označování vín podle obcí, které bylo až do révokazové kalamity běžné, protože se vinice vysazovaly ve směsi odrůd a ta byla pro obec typická a přizpůsobená ekologickým podmínkám daného stanoviště.

Množí se výroba a prodej vín z vinic štěpovaných na podnože odolné vůči révokazu. Zlepšují se způsoby výroby vína díky osvětové činnosti Ústředního svazu čs. vinařů se sídlem v Brně, který sdružoval zemské vinařské spolky se sídly: Mělník, Litoměřice (německý), Brno, Bratislava, Užhorod. Zastoupení jednotlivých oblastí v ústředí se řídilo počtem členů a velikostí vinařské oblasti. Postupně se od třícátých let 20. stol. zvyšuje význam vinařských družstev a jejich blahodárné působení na rozvoj drobného vinařství, zejména na Moravě. Současně přispívá družstevnictví k přeměně vína ze zemědělského produktu na produkt trží, který se stává zbožím. Kromě obchodní činnosti rozvíjela družstva i činnost propagační ke zvýšení odbytu domácích vín.

Tento časopis byl v uvedeném roce založen ve Velkých Pavlovicích, prvním redaktorem byl A. Horňanský. Předtím v roce 1905 vznikl „Zemský vinařský spolek pro markrabství moravské“.
Plocha vinic klesla na Moravě na 3870 ha. Do roku 1937 bylo obnovou dosaženo 7000 ha vinic. V roce 1960 bylo stále jen 6781 ha vinic. Teprve následným rozvojem byla během šedesátých a sedmdesátých let zvýšena, v r. 1980 činila celková plocha 14 019 ha. Po roce 1990 opět plocha vinic poklesla, takže jich bylo v r. 1997 celkem 11 183 ha.

V druhé polovině šedesátých let nasadila obnova vinic rychlejší tempo a postupně se u větších zemědělských podniků prosadily výsadby s meziřadími širokými 3 m a s vysokým vedením révy podle vzoru rakouského vinaře prof. Lenze Mosera. Moserovo vedení, jak byl tenkrát způsob pěstování révy nazýván, rozřešilo použitím běžně dostupné mechanizace rozvoj velkých viničních celků u státních statků a zemědělských družstev. Od roku 1970 se na obnovených vinicích stabilizovaly výnosy na 6–7 tun hroznů z hektaru vinice. V České republice se úhrnná sklizeň hroznů pohybovala mezi 70–80 tis. tun ročně.

V roce 1995 byl vydán zákon č. 115/1995 Sb., o vinohradnictví a vinařství a následně pak vyhláška ministerstva zemědělství ze dne 16. 8. 1995 č. 189/1995 Sb. s prováděcími ustanoveními uvedeného zákona. V roce 1996 byly zahájeny práce na přípravě nového vinařského zákona. Nejdříve se překládaly předpisy ES v sektoru víno do češtiny a následně se zapracovávaly do výše uvedeného zákona. Současně se shromažďovaly první praktické poznatky z působení zákona č. 115/1995 Sb. Konečným výsledkem byla novela vinařského zákona zveřejněná ve Sbírce zákonů pod č. 216/2000. Tento zákon zrušil původní prováděcí vyhlášku MZe a zavedl vyhlášky č. 297/2000 Sb., č. 298/2000 Sb. a č. 299/2000 Sb. Tím bylo naše vinařské právo z podstatné části přizpůsobeno předpisům Evropských společenství. Původně navržená novela vinařského zákona obsahovala i ustanovení o zřízení Vinařského fondu. Jeho vznik a existence však byly upraveny až zákonem č. 50/2002 Sb.

V roce 2004 byl přijat zákon č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a návazně pak vyhlášky č. 323/2004 Sb. a č. 324/2004 Sb., čímž byla legislativa České republiky v této oblasti uvedena plně do souladu s normami Evropské unie. (Podrobnější informace jsou v položce Vinařská legislativa.)

Strukturální změny v československém zemědělství přinesly v druhé polovině 20. stol. i nutnosti přeměny našeho vinohradnictví na velkovýrobní formy, které byly schopny zajistit rentabilitu zemědělské výroby v rámci smíšených zemědělských podniků. To se podařilo díky zakládání nových vinic na pozemcích přístupných pro mechanizaci viničních prací a současně pomocí urychleného rozvoje zpracovatelkých kapacit uzpůsobených k výrobě odrůdových vín jednotného typu z velkých územních celků. Byl tím do jisté míry popřen originální původ hroznů, ale díky podstatnému snížený výrobních nákladů byly ceny odrůdových vín přístupné široké veřejnosti, která se začala pomalu vracet ke konzumu vína.

Teprve vinařský zákon z roku 1995 a široká privatizace, která zasáhla nejen vinohradnictví, ale i produkci vín, daly základ k nebývalému rozvoji oboru. Vystupňování kvality našich vín zlepšením agrotechnických zásahů při ošetřování vinic a hlavně rozsáhlé investice do moderních technologických zařízení malých i velkých zpracovatelských kapacit, přinesly rychlé zvyšování obliby vína všeobecně a našich bílých i některých červených vín zvláště. Nebývalým způsobem se zvýšil zájem o víno vydáváním zajímavé a pro širokou veřejnost přístupné literatury, spolu s televizními pořady o víně, jeho vlastnostech i původu. Oblibu vína nejen v Evropě, ale i u nás zvyšuje vinařská turistika a speciální programy zaměřené na poznávání vinařských oblastí a odrůdových vín s originálním a zaručeným původem. Našim vínům věnuje lépe poučený konzument na základě jejich jedinečné kvality postupně vyšší a zaslouženou pozornost.

Zvýšený zájem o víno si vynutil i zvýšení plochy našich vinic. Za masivní podpory státu stoupla jejich výměra z 12 tisíc na 19 tisíc hektarů, převážně vysazených na Moravě. Změnila se nejen plocha našich vinic, ale i jejich odůdová skladba ve prospěch výroby jakostních vín z odrůd, požívajících v současné době světovou oblibu. To vede i ke zvýšení konkurenceschopnosti našich vín nejen v EU, ale i v zemích mimo ni. Přírodní podmínky našich vinařských oblastí, které leží na severním okraji rozšíření révy vinné v Evropě, jsou předpokladem pro vznik vín jedinečné kvality, která spočívá v jejich kořenité plnosti a v delikátním projevu jemných aromatických látek. Kromě příjemných chuťových vlastností se vyznačují i vyšším obsahem zdraví prospěšných přírodních látek.

© prof. V. Kraus a kol.
Zdroj: Réva a víno v Čechách a na Moravě