Součástí krajiny jsou i různé stavby. Patří sem vinohradnické obce a vinařské stavby, kapličky, boží muka a jiné drobné stavby. Ty dodávají krajině neopakovatelný ráz. Zvláště kapličky, ve kterých byl umístěn obrázek nebo plastika sv. Urbana, patrona vinařů, v převážné většině výtvory místních lidových umělců, se stávaly často i orientačním bodem v krajině. Je úžasné, jak citlivě přistupovali naši předkové k umísťování těchto i drobných staveb do krajiny tak, aby její krásu ještě umocnili. Je zde nutné konstatovat, že mnohé z této drobné architektury vzalo za 40 let bývalého režimu za své. Někde se tak dělo plánovitě, jinde neopatrností traktoristů, vandalů ap. Je to nenahraditelná ztráta nejen kulturní, ale i historická a krajinotvorná. »»

To, co vnímáme (nejen vidíme) zvnějšku, je obraz. Každý ve svém "obrazu" vždy vnímá nebe a zemi. Už nejstarší kosmogonie se soustřeďuje na tuto otázku: až sňatek Gaie a Urana přivedl na svět bohy (řecká mytologie), sňatek Nut a Geb (mytologie egyptská) vytvořil život a základnu existence - tellus mater, atd. »»

Soulad, shoda, řád. Krajina může být líbezná i chaotická. Často nám dnes krajiny splývají. Ztrácejí svoji identitu, atmosféru, svého ducha. Stavby v nich jsou si podobné, rozvoj bezmyšlenkovitý a velkorysost žádná. Vzhledem ke svému pozadí nenavazují na nic. »»

V poslední době jsme stále častěji nedobrovolnými svědky rozvoje měst a vesnic, který s sebou přináší ztrátu něčeho, co nelze přesně popsat, uchopit ani definovat: ztrátu po staletí kultivované harmonie mezi člověkem a přírodou. Člověk od starověku klade na krajinu určité požadavky (minimálně aby jej uživila) a přírodní podmínky to buď umožňují, nebo ne. Pokud požadavky člověka překračují rámec trvalých ekologických podmínek, pak člověk omezuje svoji expanzi a jeho obec přestane růst. Pokud je rozumný. Nebo se bláhově pokouší přírodní podmínky změnit. »»